Historie obce a kaple sv.Vojtěcha

Historie obce Kounov

V dávné minulosti byla krajina mezi džbánským hřbetem a Berounkou porostlá širým lesem. V příhodných místech pro pastvu dobytka se usazovali členové kmene Čechů. Ves byla zdá se založena dosti pozdě, protože okolní krajina nebyla příznivá trvalému osídlení. Ležela na rozhraní mezi dvěma nepřátelskými kmeny v sousedství pohraničních hradů. Zakladatelem osady byl pravděpodobně Kun, který sídlil na tvrzi severovýchodně ode vsi pravděpodobně rok 1228. Kun, Kuna, Kunec, Kuneš, Kunata – je zčeštělé jméno Konrád. V nejstarších záznamech 1366 a 1394 píše se Kunov, v místních matrikách po roce 1687 Kaunowa, Kaunow. Ze zápisů kronik vyplývá, že Kounov byl královským zbožím, ležel na důležité cestě ze středu Čech na západ k Žatci. Za hrůz třicetileté války trpěl Kounov velice pro svoji polohu při této cestě. Rozprášené vojsko se potulovalo krajem a pustošilo statky. Původní obyvatelstvo české bylo většinou vyhubeno a cizí přistěhovalci osadu poněmčili.

 

Kdy byl postaven místní kostel není známo, jisté je že stál už v polovici 14.tého století. Po bitvě na Bílé hoře byla postupně přičleňována k různým katolickým farnostem. Farní administratura byla založena v roce 1744 za knížete Josefa Adama ze Švarcenberka. Hřbitov směrem ke Lhotě byl zřízen roku 1886. Starý hřbitov kolem kostela a kaple sv. Víta byl zapsán za majetek farního kostela.

 

Fara – z dějin Frant. Palackého vysvítá, že jedna z nejstarších far dekanátu rakovnického - prvního slavného arcibiskupa Arnošta z Pardubic ne Kounov /Kunov/. Vznik fary osvětloval nápis na velkém kostelním zvonu, pocházel z doby Rudolfa II., zvon byl v roce svržen Němci. Od roku 1703 jsou patrony tohoto kostela panující knížata ze Schwarzenbergů, jejich rodinný znak jako znamení ochrany chrámu se nachází na hlavní stěně proti oltářní tabuli.

 

Kounovská fara patřila k farám dobře nadaným, téměř bohatým, neboť platila 1 kopu papežského desátku.

 

Při sčítání lidu v roce 1921 bylo napočítáno 177 čísel popisných s 980 obyvateli, z toho 509 Čechů a 460 Němců. Podle pamětníků byli v obci kolem roku 1846 v obci pouze dva občané německé národnosti. K poněmčení přispěla německá škola podporovaná Schulvereinem. Do roku 1918 nebyl v zatupitelstvu obce žádný český zástupce.

 

Škola – do roku 1744 byla v obci pokoutní škola v č. 48. V tomto roce panující kníže Josef Schwarzenberg vystavěl školu a předal obci patronátní právo. Až do roku 1874 byla škola dvojjazyčná, podle nového zákona, který nepřipouštěl dvojjazyčnou výuku, byla škola definitivně obrácena na německou a navíc převedena pod Žatec. O poměrech vypráví kronika české obecné školy v Kounově, která byla zřízena Ústřední Maticí Školskou v roce 1884 a vydržována až do popřevratových let. Veřejná měsťanská škola s vyučovacím jazykem čsl. byla zřízena výnosem Ministerstva školství a národní osvěty 12. října 1926. Budova dnešní školy byla budována od roku 1929, na podzim byla škola pod střechou, návrh stavby od prof. Dr. M Babušky, cena 1 750 000,- Kč. Ve školním roce 1930/31 započalo vyučování 15.9.1930 a škola byla slavnostně otevřena 28.10.1930 za přítomnosti mnoha představitelů spolků a úřadů a 2000 občanů. Ve školním roce 1931/32 bylo zapsáno 259 dětí, v roce 1933/34 celkem 399 dětí /včetně dvou tříd mateřské školy./, v roce 1935/36 to bylo 445 dětí.

 

Dne 13.června 1937 byla slavnostně otevřena budova Sokolovny. V slavnostním projevu byly vzpomenuti všichni, kteří prací, pomocí, darem přispěli k zdárnému zakončení stavby. Kolem druhé hodiny odpolední sjelo se mnoho krojovaných spolků s vlajkami – legionáři, představitelé Sokolské župy, spolky jednot, hasiči, Baráčníci atd. Krojovaný průvod čítal 1123 osob a za nimi v průvodu přes 1500 občanů. Na cvičišti předvedli svoje připravená vystoupení žáci, ženy, děti, dorostenky muži

 

Po roce 1946 se počet obyvatel obce dramaticky snížil, a pohyboval se kolem 400 obyvatel. Do obce se začal postupně vracet duch života po válečných útrapách, kdy obec patřila k Sudetům. Přišel ale rok 1948, kolektivizace, založení družstva a pak dlouhá léta mnohým jistě známých monotonních oslav. Změnu se zdál přinášet rok 1967 a 68, ale vše skončilo pouze persekucí osob, které se na změnách podílely. A život šel dále. V obci se v těchto letech rozvíjelo především zemědělství, zemědělské družstvo obhospodařovalo celkem přes 2000 ha polí, pěstoval se chmel a obilí. V době ruční sklizně byla obec plná brigádníků v počtu asi 1000 lidí, převážně studentů škol. Brigádníky postupně nahradily česací stroje, těžkou práci při jarních pracích v chmelnici postupně nahradily stroje. Dnes se sezonní práce v zemědělství v obci téměř neprojeví.

 

Po roce 1950 byla v obci vybudována část dešťové kanalizace. O veřejném vodovodu se mluvilo velmi dlouhou, leč marně, přestože v horní části obce v některých domech musí vodu dovážet. Šance na změnu se naskýtá až nyní.

 

V současnosti má obec 197 čísel popisných a 490 obyvatel. Mnoho domů kdysi užívaných pouze jako rekreační domky je osidlováno trvale. Na překážku tohoto trendu je převážně nedostatek místních pracovních příležitostí. V zemědělském podniku pracuje zlomek bývalých zaměstnanců, většina obyvatel dojíždí za prací.

 

Po roce 1989 také ustala spolková činnost, do té doby z valné části považovaná za povinnost. Je velmi těžké přimět dnes spoluobčany k vlastní aktivitě, když je snadnější se nechat bavit.Bylo by velmi prospěšné obnovit staré zvyky, které měly v obci velmi dlouhou tradici a obnovit některé za pomoci žijících pamětníků.

 

Kaple sv.Vojtěcha

Když se roku 992 vracel biskup Vojtěch z Říma do Prahy, zabloudil v hlubokých lesích nad osamělým Kúnovým dvorem, pozdějším Kounovem. Několik dní se marně pokoušel najít cestu ven, až přišel na lesní mýtinu, kde stádo hubených ovcí spásalo zpola uschlou trávu. Opodál pod stromy seděli zkroušení pastýři, zmoženi strašlivým horkem, které už měsíce mořilo lidi i zvířata. Biskup požádal pastýře, aby mu ukázali cestu ku Praze a vyvedli jej z lesa. Ještě než se Vojtěch s pastýři rozloučil, poprosil o hlt vody, aby uhasil žízeň. Džbánky pastýřů však byly už prázdné, a tak ukázali vzhůru do kamenité stráně, kde byla jediná studánka v okolí. V ní však Vojtěch místo čistého pramene našel jen louži bahnité vody, špatné k pití. Pastýři jen pokrčili rameny a mlčky vzhlédli k vyprahlému nebi. Biskup dojatý smutným pohledem ubohých lidí, povzbudil pastýře několika slovy naděje, vystoupil na blízký kámen, sepjal ruce k motlidbě a prosil o déšť. Pastýři poklekli kolem kamene a prosili s ním. Brzy v dálce zahřmělo, nebe potemnělo těžkými mraky a dolů se v dlouhých provazcích spustil životodárný déšť. Od té doby vděční lidé putovali na místo, kde biskup Vojtěch vykonal zázrak, a když roku 997 zemřel mučednickou smrtí ( byl zavražděn 23. dubna 997 při misijní cestě mezi pohanské Prusy ) a dva roky poté byl prohlášen svatým, postavili vedle studánky kapli k jeho poctě. Kámen, na němž při motlidbě stál, a do nějž se otiskly obrysy biskupových nohou, vložili pod oltář.

 

Tak vypráví pověst o původu poutní kaple svatého Vojtěcha, které stojí pod jižní hranou Roviny asi jeden kilometr západně od kamenných řad. Dnešní barokní podobu dala kapli přestavba na přelomu 17. a 18. století, o stáří předchozí stavby nejsou spolehlivé doklady. Podle některých názorů byl kostelík poslední stavbou vesnice Krchleby, zpustošené v roce 1318. Interiér kaple není přístupný, restaurovaný oltář s obrazem svatého Vojtěcha z roku 1883 je k vidění v novogotickém chrámu svatého Bartoloměje v Rakovníku. Studánka u kaple zanikla.