Kamenné otazníky
Kounovské kamenné řady
se nacházejí v centru soustavy hradišť Rovina, Džbán, Dřevíč, Výrov,
Markvarec a Louštín, k nimž pravděpodobně lze přičíst také lokality Bor
a Pravda.
Hradiště na Rovině je od řad vzdáleno necelý kilometr, ale prokazatelný
přímý vztah mezi oběma objekty zatím nebyl potvrzen. Z hradiště se
dochovaly valy a příkopy vymezující poměrně velký prostor 8 hektarů.
Místo bylo osídleno již v eneolitu, dnešní podoba je však pozůstatkem
činnosti protokeltských obyvatel z pozdní doby halštatské (6. stol.
př.n.l.) Zničeno bylo násilně kolem roku 500 př. n. 1., nejspíše v
mezikmenových válkách. Dokládají to kromě datované keramiky stopy
požáru a destrukce opevnění. Poslední odpor obránců hradiště ilustrují
muniční zásoby nalezené v troskách valu (hromady přitesaných opukových
valounků)
Archeologický průzkum hradišlě na Rovině provádělo v roce 1969 Národní
muzeum v Praze pod vedením M. Slabiny a v letech 1976 -1977 také
Krajské muzeum v Teplicích pod vedením J. Waldhausera. Vlastní funkce
hradiště však není beze zbytku objasněna, neboť i přes poměrně značný
rozsah výzkumu nebyl nalezen jediný sídlištní objekt, s ohledem na
neobvyklý obdélníkový obrys, připomínající pozdější keltské svatyně,
mohlo hradiště hrát nějakou roli při konání kultovních obřadů. (4, 5,
6)
Jak vyplývá z hojných povrchových nálezů, nejbližší okolí Roviny bylo
osídleno takřka nepřetržitě od paleolitu až po současnost (7). S tím
kontrastuje poměrně nepatrný nálezový materiál z vlastní plochy
kamenných řad a jejich nejbližšího okolí; potvrdily to nejen povrchové
sběry, ale také archeologické sondy. Při zemních pracích v roce 1981
byla na poli východně od kamenných řad provedena skrývka ornice až na
podloží, a to na ploše více než 300 m2. Ani při této příležitosti nebyl
učiněn sebenepatrnější archeologický nález.
Datování kounovských řad bylo cílem prováděného v roce 1976 Krajským
muzeem v Teplicích (J. Waldhauser) ve spolupráci s Archeologickým
ústavem ČSAV v Praze (E.Pleslová). Sondáž byla provedena u řad číslo 11
a 12 (celkem na ploše 78 m2) a menší sondy poskytly profily u řad číslo
8 a 14, dále u dvou největších kamenů (Gibbon, Pegas) a u
nepojmenovaného balvanu (vše v jihovýchodní části areálu). Mezi kameny
byly zjištěny stopy po orbě, která respektovala kamenné řady a byla
vedena rovnoběžně s jejich směrem. Stopy orby byly v superpozici vůči
valovitému náspu, zčásti kryjícímu spodní části kamenů. Orbu nebylo
možno přesně datovat. V prostoru ale byly registrovány středověké
(konec 15. století) a novověké úlomky keramiky, vždy v úrovních
prokazatelně mladších, než byla doba konstrukce řad. Z doby, kdy byla
prováděna orba, mohou také pocházet ojedinělá nakupení opukových
kamínků, nalezená v superpozici vůči místy zachované humusovité
mezivrstvě nad kamennými řadami nebo u nich (8).
Z uvedených výsledků archeologických sondáží tedy vyplývá jistý časový
rozdíl mezi dobou stavby vlastních řad a dobou vzniku nakupenin
opukových kamínků (čištění půdy při kultivaci). Výzkum také poprvé
podrobně dokumentoval způsob konstrukce kamenných řad, neboť povrchový
vzhled lokality je značně neúplný (patrné jsou pouze velké kameny).
Sondáží byly zjištěny v podstatě dva způsoby ukládání kamenů do řad.
V prvním případě byly převážně větší kameny v různých intervalech
uloženy do málo patrného žlabu a přebývající vyhrabaná zemina byla
přihrnuta ke kamenům v podobě vatovitého násypu (řada číslo 12).
V druhém případě byly užity středně velké a malé kameny, ukládané do
nezřetelného žlabu ve dvou až čtyřech souběžných řadách a ve dvou či
třech vrstvách nad sebou; byly pozorovány i náznaky lícování kamenů
(řady číslo 8 a 11).
Ve všech případech byla hloubka žlabu asi 30 centimetrů. U dvou
největších kamenů (Gibbon a Pegas) nebylo možné určit, zda jejích
současná poloha je původní, nebo zda kdysi stály na užší straně. Pouze
na obvodu kamene Gibbon bylo zjištěno vědomé opracování - výřez ve
tvaru rozevřeného písmene V.
Doplňkem kopaných sond bylo magnetometrické měření provedené docentem
F. Markem z přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze dne 23.
září 1977. Profil byl veden podél řady číslo 10 a kolmo na tuto řadu.
Důvod některých zjištěných anomálií však již dalším terénním výzkumem
ověřen nebyl.
Tyto poznatky z výzkumu řad v roce 1976 lze doplnit o výsledky
archeologického výzkumu Spolku českého muzea v Žatci roku 1935 (9).
Tehdy bylo vyzdviženo několik větších kamenů. Jednalo se především o
samostatný menhir stojící uprostřed pásu mezi řadami číslo 3 a 4 od
východu. Byl tehdy na malém návrší, větší částí pod zemí, přičemž se
jednou stranou opíral o půlkruh menších křemencových kamenů. Průměr
tohoto půlkruhu činil asi 140 centimetrů. Toto pozoruhodné seskupení se
bohužel do dnešní doby nezachovalo.
U všech dalších kamenů vyzdvižených v roce 1935 bylo zjištěno, že stály
v lůžkách z úplných kruhů menších kusů horniny. Nejednalo se však o
zbytky popraskaných spodin velkých balvanů, neboť všechny kusy hornin
byly zřetelně zaoblené a často se lišily nejen strukturou, ale i
zbarvením. Toto zjištění dokumentuje záměr stavitelů co nejpečlivěji
usadit velké kameny.
Je škoda, že neznáme osud archeologických nálezů učiněných při těžbě na
schwarzenberském lomu na Rovině. Koncem minulého století zde byly
údajně získány zbraně, podkovy a další předměty shromažďované v muzeu
Ohrada v Hluboké nad Vltavou a později snad převezené do muzea v
Českých Budějovicích.
Před druhou světovou válkou nalezl tehdejší zřízenec žateckého muzea L.
H. Karpatějev v blízkosti řad několik střepů, opukový přeslen a
váleček. Od téhož pochází také zpráva o nálezu pravěkého ohniště pod
jedním z kamenů. Popelovitá vrstva se v řadách často vyskytuje i ve
vývratech stromů a v nejvyšších vrstvičkách profilů malých opukových
lomů. Její stáří však nelze jednoznačně určit. Může se jednat o
pozůstatky žďáření, náhodného lesního požáru nebo jiného způsobu pálení
dřeva. Lákavou je i představa signálních ohňů a v některých případech
lze uvažovat i o místním použití ohně k rozrušování velkých křemenců
při konstrukci řad (viz dále). Spolehlivá interpretace popelovité
vrstvy nebo případných místních pozůstatků ohnišť je závislá na
použitelnosti a dostatečném množství dřevěných uhlíků pro absolutní
datování.
S velkou rezervou musíme hodnotit údajný nález destičky z pálené hlíny,
která byla již v době svého objevu řazena mezi falza.
K tomuto problému se podařilo nalézt v soukromém archívu bývalého
ředitele žateckého muzea F. Kopeckého autentickou rukopisnou poznámku
J. Koreluse, z níž vyplývá autorství nálezu:
,,…našel jsem zlomek destičky, který snad bude klíčem a zjeví nám
tajemství vzniku těchto řad, jež by pak byly výtvorem lidským. Destička
v rozměrech 13 x 10 x 0,5 cm jest vypálena z hlíny. Skládá se ze dvou
vrstev na lomu ostře od sebe ohraničených, svrchní jemnější černé a
spodní z hrubé hlíny červené. Spodní vrstva je na okrajích přehnuta,
takže tvoří okraj destičky. Na destičce jsou tři řádky písma a skupina
značek. Na dolejší části jest zobrazen pádící kůň se sedlem a kresba
znázorňující pravděpodobně strom. V levém dolním rohu jest znak levé
svastiky, vpravo před koněm je jiný znak: svislá čára zakončená nahoře
dvojitým háčkem a přes ni dvě vodorovné čárky. Na rubu (červeném) je
zobrazeno slunce s paprsky a nezřetelně zbytky písma.
Josef Korelus, Unhošť, 1936."
Josef Korelus, řídící české školy v Kounově a spolupracovník českého
muzea v Žatci, byl uznávaným amatérským archeologem. Z jeho
publikovaných prací vyplývá solidní přístup ke zkoumaným problémům a je
nepravděpodobné, že by se zabýval vědomým podvrhem. Na druhé straně
však vyvstává to otázka, proč tento nález oficiálně nezveřejnil. Snad
později sám připustil možnost podvrhu cizí rukou. Kde je samotná
destička, původně chovaná ve sbírkách žateckého muzea, není dnes známo.
Zachovala se jen fotografie jedné její strany (obr. 4), na jejímž
základě i dnešní odborníci soudí, že jde o falzum.
Neolitické kamenné nástroje a ojedinělé předměty z doby bronzové
pocházejí z prostoru mezi hradištěm na Rovině a kamennými řadami (10).
V těsné blízkosti řad byl pak nalezen neolitický artefakt z medově
žlutého pazourku (11).
Pro úplnost je nutno uvést ještě dvě kusé a neověřené zprávy. V
zápiscích z pozůstalosti amatérského archeologa S. Wernera z Mutějovic
je poznámka: ,,Mám ve své sbírce kamennou modlu, nalezenou 7. 5. 1943
na Rovině při povrchovém sběru.“ Bližšího nic. Předmět odpovídající
modle ve Wernerově sbírce není. Druhá zpráva pochází od obyvatel
hájovny Na Rovinách. Na podzim roku 1975 údajně nalezla nezjištěná
náhodná návštěvnice mezi řadami a neurčitý artefakt, podle hrubého
popisu připomínající snad předmět pravěkého původu. Nález však nebyl
později nikde ohlášen …
Pamětnické zprávy
Původní obraz lokality kounovských řad dokreslují některé pamětnické
zprávy. Podle nich zde původně stály podstatně vyšší kameny, které by
již bylo možno nazvat menhiry. Některé z nich údajně dosahovaly výšky
lidské postavy. Tak například ještě v roce 1934 píše J. Neustupný z
Národního muzea v Praze toto: ,,… kamenné řady jsou velmi porušené, ale
i tak stojí některé kameny v původní výši přes jeden metr…" (12).
Přibližně z téhož období pochází i další pamětnické zpráva, která
Neustupného informaci potvrzuje. Pan Hess z Domoušic, bývalý majitel
chmelnice na Rovině, vzpomínal, že ještě před druhou světovou válkou
napočítal v jedné řadě čtrnáct stojících kamenů, některé prý dosahovaly
výšky až 150 centimetrů! Toto svědectví považujme za velmi významné,
neboť v dnešní době kameny v kounovských řadách přesahuji okolní terén
nejvýše 50 až 60 centimetrů.
Jak je patrno z výše citované zprávy Žateckého muzea (1935), stály
původně některé kameny i mezi liniemi kamenných řad. Další nejméně tři
menhiry pak stály v poli asi 300 metrů východně od řad, odkud byly až
roku 1953 odtaženy na okraj svahu. Dva z nich zde leží dodnes, jeden je
však následkem nešetrného transportu přeražený.
Pozoruhodné jsou rovněž zprávy o kamenných kruzích mezi ni. Již v
původním článku A. Patejdla se v dodatku uvádí, že ještě "v
devadesátých letech minulého století byl zachován u jedné řady úplný
kamenný kruh v průměru 5 metrů…" (2). Tento údaj poněkud zpřesňuje a
časově posouvá výpověď pamětníka O. Drechslera z Filipova, který se
narodil v roce 1907: ,,Jako školák jsem chodíval pravidelně na pouť do
kapličky svatého Vojtěcha. Cestou jsme odpočívali a snídali vždy v lese
s kamennými řadami, a to v jižní části, poněvadž se tam mezi řadami
nacházely kamenné kruhy. Na těch kamenech, seřazených do kruhu o
průměru asi 5 metrů, jsme sedávali, protože kameny byly právě tak
velké, že na nich dítě mohlo pohodlně sedět …"
V poznámkách F. Hammera jsme nalezli vzpomínku jistého pana Ma- reše,
který s jistotou tvrdil, že ještě v zimě 1936 narazil zhruba uprostřed
severní části řad na kamenný kruh o průměru pěti až sedmi metrů. Zda
byly původně kamenné kruhy v jižní i severní části areálu, či si
poslední jmenovaný pamětník spletl světové strany, nevíme. Kruhy v
jižní části jsou však pravděpodobnější už proto, že tudy vede nejkratší
cesta z Filipova ke kapličce sv. Vojtěcha, což by dávalo za pravdu
zprávě O. Drechslera.
Podivné na celé věci je, že kruh (či kruhy) první badatelé nepostřehli.
Profesor A. Lustig, autor prvního plánu řad z roku 1937, rozhodně již
žádné takové seskupení kamenů nezakreslil. Nelze ovšem vyloučit, ze se
zaměřil pouze na zachycení dispozice kamenných řad nebo že si objektů
mimo řady nevšiml z toho důvodu, že je kryla bujná vegetace.
Z citovaných pamětnických zpráv tedy vyplývá, že právě nejdůležitější
zvláštnosti lokality na Rovině - kamenné kruhy a menhiry - byly již
zničeny. Přitom mohly být pro interpretaci celého objektu významné,
neboť ve své původnější podobě by kamenná seskupení mohla být srovnána
s některými západoevropskými či severskými megalitickými stavbami snáze
než dnešní silně narušené a zubožené torzo.
Geomorfologie návrší Rovina
Z geomorfologického hlediska můžeme Rovinu označit za půdorysně značně
členitou svědeckou horu, omezenou až několik desítek metrů vysokými a
místy velmi strmými skalními či suťovými svahy. Spolu s plošinami na
vrcholech Výrova (509 m), Pravdy (484 m), Džbánu (535 m), Králky (516
m), Opuky (509 m), Kopaniny (506 m), Louština (537 m) a Žalého (506 m)
tvoří plató Roviny skupinu vysoko položených zbytků někdejší
předmiocénní paroviny, označované někdy také jako masív Džbánu. Tato
soustava je součástí členitého reliéfu jihozápadního okraje
vltavsko-berounské oblasti české křídové tabule. Na svém severním
okraji je masiv Džbánu rozbrázděn hluboce zaříznutými údolími severního
a severovýchodního směru, vyznívajícími v okraji oháreckého zlomového
pásma a v krajině dolního Poohří. Směrem k severovýchodu a k východu
pozvolna stupňovitě přechází v dílčí plošinu Perucké tabule a stýká se
s reliéfem Pražské plošiny, jež jsou rovněž pozůstatky zmíněné
paroviny.
Jižní omezení je velmi výrazné, zejména díky mohutnému výškovému skoku
nad úrovní Rakovnické plošiny, oddělující masív Džbánu od Křivoklátské
vrchoviny, Plzeňské pahorkatiny a Tepelské plošiny. K západu pak
přechází popisovaná oblast opět členitým okrajem do Žatecké plošiny.
Vznik původní předmiocémí paroviny byl podmíněn horotvornými procesy v
alpsko-karpatské oblasti, jež vedly k výzdvihu celé severovýchodní
části Českého masívu, k ústupu svrchnokřídového moře (ilsedská fáze
vrásnění), erozi a odnosu jeho uloženin a k peneplenizaci krajiny
středních Čech až někam do oblasti dnešních hřebenů Krušných hor.
Další závažné tektonické pohyby se v této oblasti projevily snad již v
oligocénu (konec starších třetihor), ale zcela určitě počátkem mladších
třetihor (neogénu), kdy během helvetské a sávské fáze alpinského
vrásnění byla středočeská a severočeská parovinná souše opětovně
poněkud vyzvednuta, rozlámána v dílčí kry a propadliny a kdy v důsledku
těchto pochodů také došlo k oživení tvorby krajinného reliéfu.
Nastupující klimatické změny, eroze a odnos zvětralin vedly k izolaci
jednotlivých bloků někdejší souvislé paroviny. Tyto geomorfologické
procesy, trvající nejméně 23 milióny let a neustávající dodnes,
modelovaly krajinu džbánského masívu do současné podoby. Vysoko nad
okolí zdvižené zbytky paroviny byly na severu odděleny oháreckým
zlomovým pásmem a sníženinou podkrušnohorských hnědouhelných pánví, na
jihu pak soustavou zlomů vytvářející výrazný terénní stupeň nad
kotlinou v okolí Rakovníka. Právě vlivem popsaných procesů v zemské
kůře se do dnešních dnů zachovaly náhorní plošiny Džbánu, Pravdy,
Roviny a dalších okolních návrší (13).
Geologická stavba návrší Rovina
Horninové složení a vrstevní sled budující vlastní Rovinu a její dílčí
části (Písečný vrch, Velkou horu) jsou poměrně jednoduché a byly
ověřeny jak na přirozených výchozech, tak vrtným průzkumem a důlními
pracemi (14, 15).
Měkčí část reliéfu svahů a údolí je dána vlastnostmi hornin
permokarbonského stáří, jež tvoří hlubší podloží a k nimž náležejí
převážně červeně či okrově zbarvené slepence, pískovce, arkózové
pískovce a jíly líňského souvrství. Zvětralinový plášť a sutě tohoto
souvrství lze dobře pozorovat v zářezech silnic a v roklích severně
Roviny, v území mezi Špičákem, Výrovem, Pnětluky a Solopysky, ale také
na polích jižního úpatí Roviny (v okolí Kounova aj.).
Nad horninami permokarbonu jsou uloženy až 25 metrů mocné polohy
slepenců, pískovců a jílovců, náležejících perucko-korycanskému
souvrství svrchnokřídového stáří a představujících nejstarší uloženiny
někdejšího křídosvrchnokřídového stáří a představujících nejstarší
uloženiny někdejšího křídového moře. Jíly a jílovce byly zejména v
první polovině našeho století předmětem zájmu těžařů (viz kapitolu
Pozůstatky těžební činnosti). Bloky a balvany poměrně měkkých,
kvádrovitě odlučných pískovců lze místy nalézt také ve svahových
uloženinách, například v okolí Písečného vrchu, který pravděpodobně
odvozuje své pojmenování právě od těchto hornin.
Pokračující postup svrchnokřídového moře do vnitrozemí českého masívu a
jeho prohlubování v této oblasti vedly k ukládání bělavých či
nažloutlých pevných spongilitů, známých všeobecně pod technickým názvem
opuky. Jde v podstatě o slinité prachovce mořského původu, obsahující
značný podíl mikroskopických jehlic křemitých hub (silicispongií).
Opuky, tvořící dnes v mocnosti asi 20 metrů vlastní vrcholovou plošinu
Roviny i dalších okolních návrší, jsou spod- noturonského stáří.
Představují denudační zbytek mocnější pokrývky, jež byla do současné
mocnosti redukována již zmíněnou peneplenizací pozdně křídového a
starotřetihorního krajinného reliéfu paroviny.
V souvislosti s procesy peneplenizace je nutno zmínit se ještě také o
dalším fenoménu geologického vývoje krajiny v okolí džbánského masívu -
o kruslifikaci, vlivem velmi teplého podnebí (subtropy až tropy) se
střídáním vlhkých i suchých období došlo totiž ve starších třetihorách
(paleogénu) ke vzniku nepříliš mocných sladkovodních uloženin štěrků,
písků a jílů vyplňujících během peneplenizace mělké sníženiny, koryta
vodoteči, zátočiny a jezírka. Tyto horniny spolu s obnaženým povrchem
starších horninových celků (permokarbonských a křídových) byly místně
postiženy více či méně hlubokým prokřemeněním (silicifikací), vedoucím
k tvorbě charakteristické pevné povrchové kůry (durikrusty čili
silkrítu). Podle posledních výsledků geologických a ložiskových výzkumů
je pravděpodobné, že hlavním obdobím vzniku této durikrusty byl mladší
paleogén (zejména eocén a spodní oligocén), avšak krustifikace začala
místy jistě i dříve, snad ještě koncem svrchní křídy (13). Produktem
krustifikace byly více či méně souvislé polohy a čočky křemenců a
prokřemenělých pískovců, známých dnes jako izolované bloky ("sluňáky")
či ložiska ("dinasové křemence").
Nastupující změny, spojené s výše zmíněným rozlámáním paroviny a dalším
členěním krajiny od počátku neogénu (miocénu), vedly k rozrušení
durikrusty a ke vzniku ojedinělých, asi okolo jednoho metru mocných
zbytků křemencového pokryvu. Tam, kde byla durikrusta zasažena
povrchovým odnosem zvětralin, dostávaly se bloky křemenců i jednotlivé
úlomky či balvany do svahových sutí a koryt vodotečí nebo byly na
krátkou vzdálenost přemísťovány do uloženin jezer, říčních tišin apod.
Pod jižními svahy Roviny jsou známy říční uloženiny miocénního stáří
tvořící takřka souvislý pruh ve směru 0d Rakovníka k Žatci. V jejich
spodních partiích nalézáme dodnes křemencové balvany různých barev a
různé zrnitosti (Hlavačov, Milostín, Nesuchyně aj.). Naproti tomu tam,
kde byly křemencové polohy neporušeny a překryty mladšími horninami,
zachovala se do dnešní doby ložiska kvalitní suroviny pro hutní a
sklářský průmysl (např. v okolí Podbořan).
Podrobný výzkum horninového složení kamenů v kounovských řadách
nasvědčuje, že byl použit výhradně křemencový materiál. Vzhledem k
některým hypotézám o původu tohoto materiálu bylo třeba zkoumat také
otázku, zda kounovské řady nejsou tvořeny výhradně místními horninami,
tj. kameny sbíranými na povrchu Roviny.
Pro posouzení této otázky je nutno si všimnout spongilitového
spodnoturonského souvrství podrobněji.
Hlubší, větráním nejméně postižené vrstvy spongilitů tvoří většinou
kolmé. Až 10 metrů vysoké nezasucené stěny pod okrajem Roviny. Je to
dáno kvádrovitým, až hrubě deskovitým rozpukáním a svislou odlučností
horniny náchylné ke tvoření skalních kulis, kaňonovitých roklí,
blokovitých sesuvů a kamenných osypů. Ve své svrchní části je tento
profil tvořen asi dva metry mocnou polohou silně odvápněných,
deskovitě, až dlažbovitě zvětralých spongilitů, jež jsou nápadně lehké
a porézní, často s výraznou jemně písčitou příměsí. Směrem vzhůru
přibývá v mezerách mezi horninovými úlomky rezavě nažloutlé,
prachovito-písčité zvětraliny a vápnitých povlaků. Těsně pod povrchem
plošiny přechází zvětralinový plášť v tenkou vrstvu silně písčité, málo
humózní prsti, v níž plavou četné, valounkovitě zaoblené úlomky
spongilitů. Jedná se o silně vyluhovanou jemnozem, původně patrně
vápnitou, bez výraznějšího podílu humusu. Podle V. Ložka (16) se jedná
nejspíše o polycyklicky podzolovanou rendzinu.
Na jižním okraji Roviny lze však ve vyšších částech půdního profilu
pozorovat i náznaky krasovění, patrně vyvolané tím, že zdejší opukový
skelet byl teprve v nedávné době obnažen těžbou a poměrně čerstvá
hornina tak byla vystavena účinkům povětrnostních vlivů. Slabou
humusovou vrstvičku lze vlastně nalézt jen v místech dnešního
zalesnění, kde vzniká rozkladem spadaného listí a jehličí a kde se díky
porostům uchovává i vyšší půdní vlhkost.
Podstatným zjištěním také bylo, že během výzkumu na Rovině autoři této
práce nikde nenalezli v povrchových vrstvách spongilitů žádné
pozůstatky silicifikace, jež by alespoň reliktně dokumentovaly
nejhlubší partie durikrusty a podpořily tak představu o výhradně
místním původu křemencových balvanů v řadách, jak ji předložili např.
Žebera a Váně (11, 13).
Při ohledávání okrajových partií Roviny byly však v některých místech
nalezeny rumělkově až cihlově zbarvené kousky spongilitů podílejících
se na horninovém skeletu povrchové vrstvy. Zbarvení bylo nepochybně
způsobeno žárem.
Kousky vypálených opuk lze povrchově sbírat i jinde na plošině Roviny,
a to v těsné blízkosti kamenných řad, ne však hlouběji než 15 cm pod
humusovou vrstvičkou.
Označit stáří těchto úlomků bez archeologické dokumentace prozatím
nelze, i když jde nepochybně o analogii podobně vypálených spongilitů v
destruovaném valu halštatsko-laténského stáří (5).
Kromě červenavě vypálených úlomků byly velmi vzácně - především v
těžbou porušených místech - nalezeny také kousky spongilitů o průměru
do tří centimetrů, zcela zčernalé a prosycené uhelnou hmotou. Ani v
tomto případě se zjevně nejedná o původní zbarvení zvětralé horniny,
ale o následky intenzivního působení ohně. Uvedená pozorování vedou k
závěru, ze na ploše Roviny jsou zachovány stopy žďáření, zakládání
ohnišť či lesního požáru, jež však mohou být různého stáří.
Povrchové sběry na polích Roviny a v zalesněné části plošiny rovněž
prokazují, že místně byly (patrně v nedávné době) na lokalitu naváženy
štěrky a stavební rum. Ve štěrcích, sloužících patrně k údržbě cest a
tvořících někdy i plošně rozsáhlou příměs půdního pokryvu do hloubky
asi 10 centimetrů, byly nalezeny valounky žilného křemene a lyditů
(buližníků), vzácně i dobře zaoblené úlomky čedičových hornin. Z
geologického hlediska představuji tyto sedimenty cizorodý prvek,
přenesený na Rovinu nedávnou lidskou činností.
Otázka původu křemencových valounů na Rovině
Nejzávažnějším problémem kamenných řad v lokalitě Rovina - kromě smyslu
jejich vytvoření - je především identifikace původních přírodních
zdrojů suroviny. Tato otázka zůstává stále nezodpovězenou, jakkoli v
posledních letech byly již publikovány odborně fundované hypotézy o
výhradně místním původu křemenců (11, 13). Podrobné zkoumání
litologických typů křemenců v kounovských řadách i úvahy nad celkovou
geologickou situací Roviny a jejího okolí vedou autory této studie k
odlišnému názoru a k přesvědčení, že vyjasnění problému nemá jen význam
geologický, ale především archeologický.
Jak již bylo v předchozí kapitole naznačeno, bloky křemenců jsou v
celém území masívu Džbánu, a zejména v jeho severním okolí velmi dobře
známým fenoménem. Přitahovaly pozornost geologů již v minulém století
(18), avšak první ucelenější představy o jejich výskytu, rozšíření,
původu a stáří přinesly teprve výzkumy novější doby (13, 19, 20). Pro
potřeby Brejchovy studijní skupiny z Rokycan, působící v rámci
archeologického sondování na Rovině v sedmdesátých letech, vypracovali
dílčí geologické studie J. Vild a F. Paneš (21). Cenným příspěvkem k
poznání rozsahu výskytu křemencových reliktů byla zpráva J. Fialy (22)
týkající se zejména okolí Kroučové. Nejvýznamnějšími geologickými
fenomény se alespoň okrajově zabýval M. Špůrek (1), který registroval
lokality kamenných menhirů a nepřímo tak navázal na studie J. Helšuse
(23). Litologický rozbor křemenců a původ kamenů na Rovině však
nejdůsledněji analyzoval R. Zejda (24). Tato kapitola je proto věnována
diskusi o veškerých dosavadních poznatcích s ohledem na výsledky
vlastních terénních výzkumů jak přímo v lokalitě a jejím nejbližším
okolí, tak v celém masívu Džbánu, na Slánsku a v Poohří.
Kamenné řady na Rovině jsou tvořeny převážně více či méně zaoblenými
bloky křemenců balvanitého vzhledu. Můžeme mezi nimi pozorovat celou
řadu horninových typů a litologických přechodů. Nejčastěji se jedná o
jemně, až středně zrnité pískovce z různě vyvinutým křemenným tmelem.
Jak shodně uvádějí M. Váně a R. Zejda (13, 24), nezřídka lze nalézt na
jediném kusu horniny vložky hrubě zrnitého, až štěrčíkovitého
křemenného pískovce, v některých případech byly zjištěny prokřemenělé
slepence s valounky o průměru několika centimetrů.
Zbarvení horniny není rovněž vždy stejné. Převažují bělavé a nažloutlé
křemence (lidově nazývané "sluňáky" či "liťáky"), v nichž se zachovaly
válcovité dutinky po rostlinných orgánech. Méně častými jsou tmavě
okrové, rudohnědé, až masově červené bloky nebo menší kameny. U
některých větších kusů lze dokonce pozorovat pozvolné přechody od
světle okrového do narůžovělého zbarvení.
Ve všech případech je zabarvení křemenců způsobeno kolísavým obsahem
mikroskopicky rozptýlených oxidů železa. Odstíny žlutavé, až okrové
způsobuje minerál limonit (nejčastěji ve formě Fe
2O
3.
11/2 H
2O, rudohnědé a červené odstíny jsou dány
přítomností hematitu (Fe
2O
3).
Oba minerály jsou produktem oxidačních a zvětrávacích procesů v době
vzniku křemenců a jejich vzájemný poměr indikuje klimatické a chemické
podmínky místa vzniku horniny.
Již Vachtl (14) prokázal, že stáří křemencových hornin i jejich
zbarvení mohou být různé, a to právě v závislosti na lokálních
podmínkách krustifikace v předmiocénní době. V časovém úseku od konce
svrchní křídy do středního, až vyššího oligocénu docházelo ve
studovaném území nejen k přeměnění tehdy vznikajících říčních a
jezerních usazenin v křemence, ale také ke krustifikaci povrchových
částí výchozů starších hornin. Zejména pigmenty permských a některých
cenomanských pískovců a slepenců mohly významnou měrou přispět k
zabarvení zvětralin a křemencové durikrusty.
Z uvedeného tedy vyplývá, že soubor křemenců na Rovině může
představovat výběr zrnitostně a barevně různorodých hornin, jež
vznikaly na různých místech v závislosti na zdrojových podmínkách,
energetickém režimu vody, chemismu zvětralin a lokálních klimatických
poměrech.
Na základě makroskopických znaků se Zejda (24) pokusil rozdělit
křemence kounovských řad do tří kategorií:
- křemence šedožluté a nepravidelně načervenalé ("sluňáky", "li- ťáky",
něm. Knollensteine, Fidlingsquarzit či Zementquarzit), u nichž lze
předpokládat vrchnokřídové (předpaleogénní) stáří;
- křemence šedohnědé, až červenohnědé, mezi nimiž mohou být i různě
zrnité, až slepencovité typy, datovatelné nejspíše do středního
oligocénu;
- křemence přechodného typu, pravděpodobně rovněž oligocénní.
Pro jednotlivé uvedené kategorie jsou v citované práci
uvedena následující procentuální zastoupení v materiálu kamenných řad
(jako 100 % brán počet 2500kamenů):
Předpaleogénní křemence asi 40 %
Oligocénní křemence asi 37 %
Přechodné typy křemenců asi 6 %
Prokřemenělé slepence asi 17 %
přesto, že navrhované datování a třídění křemenců by bylo nutno ověřit
geochemickými rozbory a mikroskopickým vyhodnocením výbrusů, nelze
pominout to, že Zejdovy poznatky jsou založeny na pozorováních přímo v
lokalitě.
V příloze jsou zachyceny snímky výbrusů křemenných pískovců, až
křemenců odebraných J. Helšusem v materiálu řad. Jedná se velmi
pravděpodobně o horniny paleogénního (eocén-oligocénního) stáří,
představující základní litotypy z Roviny. Pro srovnání jsou zde
přiloženy rovněž snímky výbrusu z podložních opuk (spongilitů), jež
ukazují typickou strukturu silně odvápněného prachovitého slinovce se
zrničky glaukonitu a jehlici křídové silicispongie. z porovnání
vysvítá, jak významně se svou zrnitostí a minerálním složením oba typy
hornin od sebe odlišují, a že mezi nimi není žádný genetický vztah.
Přesto je zde nutno uvést dosud neověřenou informaci o výskytu
prokřemenělých opuk ve východní části Roviny nad obcí Filipov. Podle
ústního sdělení J. Fencla z Krušovic zde existuje místo, kde tyto
horniny vycházejí na povrch a pravděpodobně sloužily k výrobě kamenných
nástrojů. Pokud by se tato informace potvrdila, což se zatím autorům
nepodařilo, mohl by být v materiálu kounovských řad nalezen i tento
horninový typ. Dosud však taková hornina v lokalitě zjištěna nebyla,
jakkoli by to mohl být jednoznačný důkaz použití místního zdroje
suroviny.
Dalším závažným znakem kounovských kamenných řad je, že i přes údaje J.
Fialy (22) a M. Váně (13) nelze nikde v okolí Roviny, Džbánu, Kroučové,
Nečemic, Klučku, Chlumčan, Veltěží a na dalších povrchových nalezištích
křemencových valounů nalézt tak mohutnou přirozenou koncentraci, jež by
odpovídala množství kamenů na Rovině. Jistou výjimkou by mohlo být snad
jen jižní a jihozápadní, mírně skloněné úpatí Louštína, kde ve svrchní
části tzv. Maxovy obory jsou v přirozeném seskupení bloky
prokřemenělých svrchnokřídových (cenomanských] pískovců a slepenců
tmavě okrové, až červenohnědé barvy. Nepochybně zde jde o gravitačně
rozvlečené trosky asi jeden metr mocné křemencové durikrusty, plovoucí
ve zvětralině málo svažitého podloží spongilitových suků obou vrcholů
(Louštín a Malý Louštín, okolo 535 m n. m.). Nelze vyloučit, že jde o
zbytky parovinného povrchu, avšak od balvanů na Rovině se louštínský
materiál liší jednak velikostí bloků (místy jsou to mnohatunové bloky o
délce přes dva metry), jednak velmi malým přirozeným ohlazením povrchu
a zaoblením hran. Bloky jsou hrubě lavicovité, kvádrovité a připomínají
spíš materiál používaný na Lounsku a Slánsku při vztyčování menhirů
(1). Jejich tvar a velikost lze jen těžko srovnávat s balvanovitým
vzhledem křemencových kamenů na Rovině.
Také rozmístění louštínských bloků v terénu je zcela nepravidelné a
nebyla zjištěna jakákoli zákonitost v jejich vzájemné pozici. Je však
zajímavé, že na několika zvláště mohutných kusech jsou zachovány stopy
po odborném kamenickém pokusu o dělení podle vrstevnatosti. Tyto pokusy
nejsou starého data a svědčí o neúspěšnosti.
Na vrcholu Louštína, kde jsou dodnes zachovány zbytky hrazené plochy,
podobné hradišti na Rovině, autoři této studie nenašli jediný náznak
podobné záměrné konstrukce, jakou jsou kounovské řady, a zdá se, že
nebyly ani konány žádné pokusy dopravit na vrcholovou plošinu některý z
bloků v Maxově oboře.
Je jisté, že podobných míst s relikty křemencové durikrusty nebo jejích
přemístěných zbytků je v masívu Džbánu a jeho okolí více. Snad byly i
na Rovině, ale zběžné výpočty na Louštíně ukázaly, že zde je k
dispozici snad jen několik desítek různě velikých kusů křemence,
vážících od 50 do 2000 kilogramů. Totéž množství můžeme předpokládat
snad i u Kroučové, ale na Pravdě, na Výrově a jinde v okolí Roviny a v
její nadmořské výšce nikoli. Přesto autoři provedli statistické šetření
v lokalitě Mělce u Loun, kde se na polích vyskytuje významné množství
křemencových balvanů s přirozeně opracovaným povrchem.
I při nejoptimističtějším odhadu počtu místních balvanů a hranců lze
dospět k sotva polovičnímu množství kusů křemenců, než jaké by bylo
nutno sesbírat na odpovídající ploše Roviny. Tato úvaha však nebrala v
potaz velikostní poměry; v takovém případě by na Mělcích mohlo být
získáno jen nepatrné procento velikostně vhodných kamenů, rozměrově
srovnatelných s průměrnou velikostí křemencových kamenů kounovských
řad!
Poněkud jiná situace je však v takových lokalitách, kde jsou křemencové
bloky nebo jejich celé souvislé polohy zachovány pod mladšími
uloženinami či pod výlevy čedičových hornin. Taková místa, více čí méně
odkrytá mladou erozí nebo využívaná těžbou, existují na Podbořansku,
Žatecku, Mostecku i Lounsku (13, 19, 20). Sloužila či ještě slouží jako
zdroje kvalitní ohnivzdorné a sklářské suroviny. Patří k nim rovněž
příležitostné odkryvy bazálních miocénních uloženin, v nichž se
křemencové bloky různého zbarvení a stáří mohou vyskytnout. V případě
Roviny se jedná především o již zmíněný pruh neogénních říčních a
jezerně říčních usazenin, táhnoucí se ze severního okolí Rakovníka
(Hlavačov) k Nesuchyni, Milostínu a do okolí Nové Hospody, kde pravěký
tok ústil do tehdejšího žateckého jezera.
V severní části Rakovnické kotliny jsou právě proto tak častými nálezy
křemencových balvanů, dnes již většinou jen náhodně vyoraných, v
minulosti však v daleko větším množství roztroušených v krajině pod
jižními svahy džbánského masívu.
Aby výčet všech možností byl úplný, nutno zde zmínit ještě výskyty
křemenců v akumulačních terasách Ohře a jejích přítoků. Vesměs jde o
vodou dobře opracované oblázky nebo větrem vybroušené hrance, velikosti
řádově centimetrové, vzácněji větší (např. Na Mělcích u Loun). Jsou
promíšeny s valounky porfyrových hornin, rul, čedičů, žilného křemene,
lyditů, zkřemenělých dřev různého stáří, železitých pískovců, opuk a
dalších hornin z bližšího či vzdálenějšího okolí. Větší bloky „sluňáků"
zde nalezneme opravdu jen velmi vzácně (například u Liběšic, Chlumčan
aj.). Pokud bychom tedy velké balvany křemenců kamenných řad na Rovině
považovali za výhradně místní materiál (11, 13), pak je zarážející, že
na ostatních vrcholových plošinách v okolí a v přilehlých údolích
nenalézáme buďto křemence vůbec, nebo jen v nesrovnatelně menší
četnosti (Kroučová, Louštín). Kdybychom přijali hypotézu Váně (13), pak
bychom museli na plošinách džbánského masívu předpokládat existenci
značného množství kusů někdejší durikrusty takřka v původní poloze,
konzervované na povrchu někdejší paroviny, bez jakéhokoli vlivu snosu
vodou či gravitačními pohyby. Spolu s nimi by pak na těchto místech
zcela zákonitě bylo i jisté množství větrem obroušených křemencových
úlomků, tzv. hranců, či korodovaného křemencového skeletu v půdním
profilu. Pomineme-li drobné, několikakilogramové kousky, sloužící k
uložení větších kamenů na Rovině, nikde na okolních návrších (ani na
Louštíně) není srovnatelné množství takové "drti" ani na povrchu, ani v
půdním profilu, svahových hlínách či korytech potoků, právě v depresích
a v sutích by se v případě enormního zachování křemenců na Rovině
musely vytvářet druhotné koncentrace křemencových úlomků, zčásti
splachovaných z erozí postižených okrajů plošiny, zčásti se
propadajících gravitačním sesouváním svahovin, soliflukcí, kryogenními
pohyby a ronem. Takový lem křemencových úlomků i větších balvanů by mě1
pravděpodobně i značnou vertikální amplitudu, danou rozdílnou hmotností
a spádem svahu. Kromě několika málo křemencových bloků v okolí špičáku
(viz kapitola o jiných lokalitách) a většího počtu kamenů z řad
sházených těsně pod skalní svahy při těžbě v malých opukových lomech,
přibližování dřeva a kultivaci pozemků žádné jiné akumulace křemenců v
okolí Roviny nejsou. Je možno se o tom přesvědčit jak na Pravdě a
Výrově, tak i v údolích mezi Nečemicemi, Pnětluky a Solopysky.
Na Rovině se autorům rovněž nepodařilo nalézt jediný kus křemence, jenž
by alespoň vzdáleně připomínal hranec. Přitom v okolí lokality lze
sbírat větší či menší hrance u Liběšic, Líčkova, Klučku, Nepomyšle,
Veltěží, Černčic a na již a několikrát zmiňovaných Mělcích, kde
dosahují až několikadecimetrových rozměrů. Zdá se více než
pravděpodobné, že podobných objektů by na plató roviny muselo být velké
množství, jež by se projevilo i ve tvarech balvanů v řadách a jež by
bylo jedním z těžko diskutovatelných argumentů ve prospěch hypotéz o
místním původu suroviny. Teoreticky vzato, plošina Roviny i okolní
vrcholy byly vystaveny účinkům větrů nejméně dvacetkrát delší dobu než
o 300 metrů níže ležící povrch ohárecké terasy u Mětců.
Jedním z posledních důvodů skepse vůči diskutovaným hypotézám je i to,
že paleogénní krusta vznikala především v mělkých depresích
peneplenizované krajiny, kde byla zaručena dostatečně intenzívní
migrace povrchových i spodních vod s mineralizujícími roztoky. Tyto
deprese nemusely tvořit souvislý systém, krusta se velmi pravděpodobně
tvořila jen místně a sama podléhala rozpouštění. S výjimkou později
pohřbených primárních či sekundárních akumulací křemenců ostatní nálezy
v Čechách jsou známy jen v podobě velmi řídce roztroušených balvanů, u
nichž navíc nemáme jistotu, zda na nynější místo nebyly přepraveny
lidskou činností. Není důvodu domnívat se, že by právě na tak malém
kousku někdejší paroviny, jakým je plošina Roviny, přervala někdejší
durikrusta v podobě tisíců balvanů, roztroušených na povrchu opukové
zvětraliny.
Uvedené geologické úvahy vedou autory k závěru, že na Rovině lze jen s
obtížemi vysvětlit přirozenou existenci tisíců bloků křemenců převážně
paleogénního stáří, jež by byly výhradním zdrojem suroviny suroviny pro
konstrukci kamenných řad. Velikost, tvar, zbarvení, faciální pestrost,
způsob přirozeného tvarování a poměry v širším okolí lokality dávají
přesvědčivé důvody k nesouhlasu s hypotézou o místním původu kamenů.
Můžeme sice předpokládat jisté množství roztroušených kusů kře- menců
in silu (okolní vrcholy pro to však nedávají dostatek důkazů!), ale
celkový počet kamenů v řadách (nejméně 2500) je nepochybně výsledkem
jejich záměrného hromadění a dopravy odjinud. Lze se sice domnívat, že
shromažďování suroviny vedlo k odstranění případných dalších balvanů v
sousedství Roviny (např. na Pravdě), ale jejich množství mohlo jít
nejvýše do několika desítek kusů. Záhy bylo nutné přistoupit k
vyhledávání kamenů v nejširším okolí, jejich dobývání a přepravě. Byla
to činnost jistě velmi náročná časově i fyzicky, avšak pro stavitele
řad mohla být problémem méně závažným. Poloha Roviny jim z nějakého
důvodu vyhovovala a v severní části Rakovnické kotliny byly spodní
polohy miocénních sedimentů zdrojem tak vydatným, že jen těžko snesl
srovnání s několika málo kusy na vrcholových plošinách. Nepochybně zde
byl i pestřejší výběr tvarů a velikostí balvanů. Lze jen těžko
předpokládat, že na Rovině mohly být sbírány všechny potřebné tvary,
které si vyžadoval tak specializovaný výtvor, jakým kounovské řady
nepochybně jsou, a jejž můžeme na lokalitě také vidět. Je nejvýše
pochybné, že by stavitelé řad a několikatunových menhirů chtěli zůstat
odkázanými na náhodné nálezy příhodných kusů horniny. Poslední
pozorování na lokalitách českých kamenných památníků spíše dokládají,
že jejich stavitelé byli uvědomělými prospektory a že znali i
geologické poměry krajiny, která je obklopovala.
Křemence jako stavební surovina kamenných řad
Prvořadým hlediskem, které můžeme vystopovat jak u kamenných i řad, tak
i u menhirů a jiných podobných památek u nás i v zahraničí, je podmínka
trvanlivosti horniny. Ať již byli tvůrci řad na Rovině kdokoli, zcela
nepochybně kladli důraz na pevnost a odolnost materiálu, tady jsou
tvořeny výhradně křemencem, jednou z nejtvrdších hornin, tvořenou
prakticky jen kysličníkem křemičitým. Ten se uplatnil jak v případě
jednotlivých křemenných zrn původního písku, tak při jejich spojení v
masivní horninu (křemenný tmel ze silicifikačních roztoků).
Křemenec je dodnes špatně opracovatelnou horninou a výtečně odolává
povětrnostním vlivům. Z toho vyplývá, že pro tvůrce kamenných řad a
doprovodných menhirů, kruhů apod. nemohlo být hledisko opracovatelnosti
podmínkou.
Dalším aspektem byla pravděpodobně určitá minimální velikost
horninových bloků, případně jejich utřídění do dvou či více
velikostních tříd. V případě menhirů se nejčastěji setkáváme s
podélnými kvádrovitými kusy, jejichž jeden rozměr zpravidla přesahuje
délku jednoho metru. U kounovských řad se naopak zdá, že rozhodovaly
tři kategorie. Jednou byl řádově decimetrový průměr i více či méně
zaoblených, izometrických balvanů, druhou pak soubor menších kamenů,
řádově centimetrových, jimiž byly větší kusy usazovány v mělké rýze
nebo kamenném loži. Třetí kategorií byly velmi pravděpodobně velké
protáhlé balvany a sloužící ke vztyčení v určitých významných bodech
celého systému.
Nezdá se, že by pro sestavení řad byl důležitým diskoidální tvar, avšak
jeho častá přítomnost v řadách je vysvětlitelná jako primární znak
většiny větších kusů. Původ nutno hledat v plošném vývoji původní
krusty, v její čočkovitosti a nepochybně i v selektivním větrání ve
smyslu vrstevnatosti. Naproti tomu nelze vyloučil, že u největších kusů
(Gibbon a Pegas) mohl být takový tvar požadavkem, neboť mnohé menhiry
mají rovněž protáhle diskoidální formu s listovitým, prstovitým nebo
figurálním obrysem. V tomto případě můžeme předpokládat i jistou snahu
o tvarování surového kusu, tj. zejména uražení přebytečných výčnělků
podél přirozených puklin v hornině, vytesání zářezů ve tvaru písmene V
(vizíry), záměrně směrovaných rýh, srovnání spodiny kamene apod. V
žádném případě však tento typ horniny neumožňoval libovolné tvarování
bloků mechanickým opracováním, zvláště ne v prehistorické či raně
historické době.
Z toho důvodu jsou občas tradované názory, že byly nalezeny záměrně
vytvořené křemencové "obětní mísy", "oltáře" a "obětiště", z
praktického hlediska zcela nepodloženými spekulacemi: pokud skutečně
křemencové "mísy", "stoly" a podobné útvary ke kultovním účelům
sloužily, pak to byly zcela určitě trpělivě vyhledané přírodní útvary.
Hledání nebylo jistě snadné a můžeme hovořit spíše o náhodném nálezu či
příležitostném využití vhodně utvářeného bloku horniny. Typickou
ukázkou takové "obětní mísy" je balvan nalezený Původně východněji v
polích a dnes ležící na pozemku hájenky Na Rovinách. Povrch a tvar
prohlubně svědčí jednoznačně o přírodním vzniku tohoto objektu, jakési
koláčovité křemencové konkrece s nátekovými okraji, jen omezeně dotčené
větráním či ohlazením větrem.
V souvislosti s možností umělého zásahu do tvaru kamenů na Rovině je
nutno zmínit se o lomných plochách na některých kusech křemenců,
zejména menších rozměrů, a v lůžkách větších balvanů. Některé čerstvěji
vyhlížející plochy a hrany mohly vzniknout během transportu, ale také
přirozeným rozpukáním pod vlivem prudkých změn teplot, působením
mrazového větrání a jinými fyzikálně podmíněnými procesy. Je však nutno
zvažovat stáří těchto ploch, jež mohly v vzniknout v různé době a mohou
mít význam při posuzování zásahů do původní sestavy řad.
V případě velmi starých lomných ploch, tj. ploch vzniklých před
staletími a tisíciletími, je zpravidla obvodová hrana jemně zaoblená a
povrch lomné plochy jeví stejný stupeň drsnosti jako povrch hrany. V
případě velmi mladých lomných ploch lze pouhým hmatem ihned rozpoznat
ostrou obvodovou hranu, povrch lomné plochy je zřetelně drsnější než
ostatní plochy kamene. Tato vlastnost je dána minerálním složením a
značnou homogenitou horniny, jež však věkovitým působením
povětrnostních podmínek a chemismu prostředí může mikroskopicky
naleptávána, a tím se ztrácí i „čerstvost“ lomných ploch.
V řadě případů nelze vyloučit i značné stáří některých puklin a trhlin
založených již během zvětrávání původní durikrusty, nebo později, např.
během zalednění v kvartéru.
Ze svědectví pamětníků je známo, že řada křemencových balvanů na Rovině
byla svého času rozbita a drť posloužila jako ohnivzdorná či sklářská
surovina. Zbytky této činnosti - jak bylo již na jiném místě zmíněno -
mohou vést k mylným dohadům a interpretacím. Přesto jsou mezi menšími
kameny v řadách i kusy, které jsou prokazatelně omezeny lomnými
plochami se zaoblenými hranami
Jde zpravidla o načervenalé nebo rudohnědé křemence, zbarvené často jen
na jedné straně. Také na některých velkých kusech je možno pozorovat
místně vyvinuté narůžovělé, až červené zbarvení. Autory této studie
bylo experimentálně ověřeno, že žlutavé a šedožluté křemence v ohni
velmi rychle a výrazně zčervenají, přičemž pukají v ostrohranné úlomky.
Je tu zjevná obdoba s červeným zbarvením vypálených opuk, jež však
vyžadují působení většího žáru po delší dobu. U křemenců lze popsané
změny dosáhnout pouhým vhozením přirozeně tvarovaného kusu do ohně a
ponecháním ve žhavém dřevěném popelu po dobu několika minut.
Hranami mohly být podle potřeby vytvářeny samotnými staviteli řad, a to
pouhým vložením velkých kusů křemenců do ohně. Tím získávali potřebný
materiál pro obloženi a zajištění velkých bloků. Zdá se to ekonomické i
z hlediska dopravy neboť sběr a dovoz malých kousků by značně
zaměstnávaly pracovníky a zdržovaly vlastní stavbu. Ohně pro účel
dělení křemencových balvanů mohly být zakládány v těsné blízkosti
budované řady a mohly žárem ovlivnit i zabarvení přivrácené strany již
usazených balvanů. Zde byl žár slabší, a došlo tedy jen k dehydrataci
limonitového pigmentu (hnědele) v hematit (krevel).
Tímto způsobem je možno vysvětlit nejen nepravidelné zabarvení ně-
kterých křemencových balvanů a vznik červených úlomků se zaoblenými
hranami, ale i lokálně zjištěné vrstvičky popelovin a uhlíků, jež mohly
být i zdrojem zabarvení zčernalých kousků opuk (viz kapitola o
geologické stavbě Roviny). Zároveň se tím naskýtá ovšem i otázka, jaký
podíl mezi červenavě zbarvenými křemenci v kounovských řadách tvoří
kausticky pozměněné balvany a jaký podíl připadá na přírodně zbarvené,
hematitem obohacené kusy. Podrobný archeologický a petrologický výzkum
by tuto otázku pomohl objasnit. Vliv lesního požáru, němž se v historii
Roviny rovněž hovoří, lze patrně vyloučit nebo omezit jen na některé
případy. Jinak by bylo celkem logické, že budou barevně pozměněny ne-li
všechny, tedy drtivá většina i těch největších kamenů.
Výše uvedená hlediska - odolnost a velikost - spolu s případnými velmi
primitivními metodami opracováni křemenců či jejich rozdružování
zdůrazňují předpokládané základní znaky lidské činnosti vedoucí ke
vzniku kounovských řad. Jejich stavitelé velmi pravděpodobně prováděli
selektivní těžbu a dopravu jednoho z nejtrvanlivějších sedimentů na
této planetě. Záměrnost této činnosti potvrzuje i to, že nepoužili
svítivě bílých či nažloutlých spongilitů, těžitelných snadno a v
libovolném množství po celém obvodu i na povrchu Roviny. Podélné řady
by v takovém případě mohly být budovány v podobě zídek z nasucho
kladených plochých kamenů, mohly být vyšší a těžba i přeprava lehké
suroviny mohly být mnohonásobně snazší.
Kromě spongilitů mohli ovšem využít také kusy křídových pískovců
perucko-korycanského souvrství vystupujících pod hranou Písečného vrchu
i Velké hory ve značné mocnosti a v přímém podloží opuk. Jejich těžba a
přeprava by sice přinášely rovněž jisté obtíže, avšak na rozdíl od
křemenců jsou dobře opracovatelné (dodnes oblíbený sochařský
materiál!). Neznámí lidé se však rozhodli pro těžké křemencové balvany,
v této krajině nejméně vhodné pro jakoukoli manipulaci a dopravu. Při
práci musela být zaměstnána velká skupina lidí uvyklých těžké námaze.
Navíc zde musel být někdo, kdo materiál v krajině vyhledával.
Dospíváme tak ke zjištění, že nejen volba místa, ale také volba
suroviny měla přednost před technickou stránkou stavby kamenných řad.
Byla to možná právě otázka velikostní kategorizace, jež vedle
trvanlivosti byla jedním z kritérií pro tuto stavbu.
Historie Roviny
Starší zprávy o území kamenných řad jsou jen kusé a převážně nepřímé.
První přímé informace pocházejí až ze šedesátých let minulého století,
kdy vznikla samostatná schwarzenberská lesní správa, pod kterou území s
řadami spadalo. Bohužel, tyto materiály nebyly do doby sepsání této
studie kompletně uspořádány a katalogizací proběhl pouze mapový
materiál (Státní oblastní archív v Třeboni) s částí spisového fondu
(depozitáře České Budějovice a Český Krumlov).
Některé zajímavé údaje poskytují místní kroniky, psané však většinou až
v první polovině našeho století, přičemž historické informace
postrádají hodnověrné odkazy či jsou mylně vyloženy. Tak například
úvaha autora historické části Lesního hospodářského plánu (Domoušice
1937):
"Krajina, v níž se rozkládají lesy domoušické, byla obývána již v
dávnověku, jak o tom svědčí řady bludných balvanů, srovnaných v jakési
meze v polesí Rovina, které prý znamenaly božiště našich pohanských
předků …"
Ničím nepodložené jsou rovněž zkazky o tom, že areál kamenných řad
sloužil - snad v raném středověku, snad v dřívějších dobách pohanských
- jako posvátný háj, v němž se i pochovávalo. Tuto verzi podporují
pouze některé dřívější pomístní názvy "V lebkách" a "Na božišti". Druhý
název může pocházet i z dob nedávných, kdy se lidé začali zajímat o
původ kamenů.
Je však pravda, že roku 1039 při tažení Břetislava I. do Polska a při
příležitosti vyzvednutí těla biskupa Vojtěcha nařídil Čechům biskup
Šebíř nepohřbívat mrtvé porůznu v hájích, lesích a pod posvátnými
stromy, ale činit tak v okolí křesťanských kaplí. Tento zákon musel být
obnoven roku 1093.
Zde se naskýtá otázka, zda k prosazení této tendence neměl přispět
nedaleký kostelík svatého Vojtěcha, jehož umístění na Písečném vrchu je
jinak hůře vysvětlitelné. Dnešní podoba stavby je sice barokní, má však
všechny rysy původní románské dispozice. Především samotný tvar
rotundovité lodi doplněné asymetrickou barokní dostavbou, použití
kvádříkového zdiva a v neposlední řadě i zasvěcení památce českého
biskupa Vojtěcha (30). Ve 14. století byl kostelík dokonce obklopen
farní vsí Rychleby, bezpečně doloženou pro léta 1352-1399 (25).
Ve středověku byly zcela běžně křesťanské kaple budovány na pohanských
božištích, aby byla využita "náboženská síla" místa, nebyly však
umísťovány v jejich centrech. Je tomu tak i v případě Roviny. Lidová
tradice klade založení kaple sv. Vojtěcha dokonce již do doby jeho
života. Údajně, když se vracel poprvé z Říma do Čech (roku 992),
zabloudil do lesů kounovských a - jelikož v tomto kraji tehdy panovala
po delší dobu velká sucha - obrátil se tento zbožný muž s modlitbou k
bohu, aby vyprosil déšť. Z vděčnosti mu místní lidé v oněch místech
vystavěli kapli. Zda si biskup Vojtěch zvolil loto místo náhodně či
záměrně, nebo zda se jedná o pouhou legendu, nevíme. Podobné legendy se
však váží téměř ke každému místu zasvěcenému léto jinak historické
postavě.
Kostelík má pestrou historii. Někdy v 15. století se v jeho okolí,
nejspíše v již opuštěných rychlebských staveních, združovala loupeživá
chasa živící se přepady na tehdy ještě rušné obchodní stezce. Ta vedla
z Prahy kolem Džbánu do Žatce a odtud pak dále do Němec. z pramenů dále
vyplývá, že později u Sv. Vojtěcha sídlili poustevníci, kteří v
nejbližším okolí působili jako duchovní správci a kazatelé. První z
nich, podle jména Matyáš, sem přišel ze Žatce roku 1519. Místo bylo
pusté a on se zde usadil v době morálního rozkladu církve. Další
poustevníci zde pobývali až do 18. století, kdy vykonávali církevní
službu v Kounově. Posledními byli Antonín Vacek (zemřel roku 1763) a
jeho žák Abrahám (1782), který již pobíral za své služby i pravidelný
plat v knížecím statku (26).
V druhé polovině 12. století byla Rovina a okolní území pravděpodobně
dominiem vladyky Zvěsta, jehož sídlem byly Pnětluky. Další zprávy o
vlastnících pocházejí z období vlády krále Jana Lucemburského, kdy již
existovala také blízká osada Domoušice. Ty byly roku 1325 králem
věnovány rytíři Chvalovi a jeho synu Oldřichovi. Tou dobou k Domoušicím
patřily i pozemky na Rovině, kde například poloha "Čtyři lány" získala
své pojmenování od čtyř parcel: dvě patřily Chvalovi a Dětřichovi,
jedna místní faře a jedna byla přiřčena obci.
V 15. století náležely Domoušice i s Rovinou Kolovratům. Po nich se
roku 1460 stal majitelem Jiří Bírka z Násilé, královský hejtman na
Křivoklátě (1491 –1507). Po hejtmanově smrti připadly pozemky jeho synu
Václavovi a od roku 1560 Jiřímu, vnukovi pana Bírky. Ten spravoval
dědictví do své smrti roku 1597.
Někdy od roku 1599 bylo území v majetku děkanství sv. Apolináře při a
metropolitní kapitule u Sv. Vila v Praze a bylo spravováno z Klobuk.
Za třicetileté války se v nebezpečných dobách Domoušičtí ukrývali v
lesních skrýších pod Bílou skalou a ve štolách, jejichž propadliny lze
dodnes pozorovat v severozápadním svahu Roviny, v poloze nazývané
"zadní Roviny". Štoly byly úzké, několik desítek metrů dlouhé chodby,
vyražené v opukách. Jejich vznik nejspíše souvisí s těžbou stavebního
kamene pro potřeby okolních vsí.
Roku 1754 koupil Domoušice svatovítský děkan Jan Ondřej Kneisl pro
svého synovce Jana Augustina Kneisla, apelačního radu. Z doby jeho
správy (z roku 1761) pochází záznam o třinácti majitelích pozemků na
Rovině (27). Dohromady vlastnili 26 parcel o celkové výměře 39 korců a
dva věrtele (tj. asi 11,4 ha), opět v prostoru "Čtyři lány". Podle
záznamu byla vegetace na jednotlivých dílech různá: jehličnaté a
smíšené lesy různého stáří, březiny, porostliny i pole. Vrchnost se
snažila tyto pozemky scelit, a tak roku 1764 nabídl J. A. Kneisl jejich
majitelům výměnu za pozemky v rozličných polohách mimo Rovinu. Výměna
se částečně uskutečnila a byla i roku 1778 schválena krajským úřadem v
Žatci. K úplnému scelení však nedošlo, takže nový majitel parcely opět
pronajal drobným pachtýřům (28).
Někteří badatelé kladou tyto pozemky do prostoru kamenných řad. Celková
plocha parcel skutečně zhruba odpovídá území vymezenému první a
poslední řadou kamenů. A pokud by řady severně a jižně od ústřední
cesty ohraničovaly samostatné parcely, počet rolí by přibližně
potvrzoval výsledky parcelace z roku 1761. Tato verze se tedy zdá být
velmi pravděpodobnou, nebýt ovšem jednoznačného situování dělené plochy
do polohy "Čtyři lány". Toto se nalézá jinde, ve východní části Roviny.
Rovněž nelze souhlasit s umístěním tzv. "Zádušního lesa" do areálu
kamenných řad. Zmínka o něm pochází z roku 1773, kdy jej J. A. Kneisl
hodlal vyměnit za jiné pozemky. Došlo však k nesrovnalostem a roku 1781
se na místo dostavila komise, aby znovu vytyčila hranici zmíněného
lesa. Jako mezníky byly vysázeny pískovcové kameny s vyrytými křížky
(25). Novodobé ohledání však ukázalo, že "Zádušní les" ležel severněji,
pod Rovinou, přibližně v místě dnes nazývaném "Pod horou". Táhl se až k
Domoušicím a dodnes tam můžeme najít několik zmíněných kamenů s křížky.
Roku 1783 odkoupil Domoušice Václav Jan Paul, který byl úředníkem při
katastru. Po jeho smrti byly roku 1790 přiřknuty jeho synovi Leopoldu
Paulovi. Od něho je roku 1799 koupil Karel Pruckner, který je 14.
března 1802 prodal baronu Jakubu Wimmerovi a ten je takřka obratem 7.
prosince téhož roku přenechal knížeti Josefu ze Schwarzenbergu. Jeho
rod zde pak provozoval velkostatek; později (od roku 1901) spravoval
již jen lesy, neboť polnosti byly předány samostatné domoušické lesní
správě. Ta je po pozemkové reformě roku 1921 postoupila domoušickým
pachtýřům, avšak odprodej pachtů se týkal pouze území východně od
kamenných řad. Zalesněné území řad tak zůstalo i nadále v držen
Schwarzenbergů.
Pamětnické zprávy se shodují v tom, že v první polovině 19. století
byly parcely mezi řadami přiděleny chudým jako políčka. Bylo to v době,
kdy pozemek patřil již zmíněnému knížecímu rodu. První písemné zprávy
však máme až ze šedesátých let minulého století, kdy právě vznikla
samostatná schwarzenberská lesní správa. Podle hospodářských knih bylo
v prostoru řad započato s výsadbou lesa mezi lety 1841 a 1866 a údaje
zanesen jako "změna z pole na les" (29). Kniha plánů (31) a mapa z roku
1877 (32) uvádějí již přesnější údaje o stáří stromů. Z těchto pramenů
lze usuzovat, že většina plochy byla osázena někdy mezi lety 1853 a
1858, severozápadní část pak v letech 1862-1865. V roce 1863 stihl
jižní okraj lesa požár.
Před uvedeným zalesněním byl prostor řad s výjimkou jižní části - veden
jako pole a byl pravděpodobně i pronajímán; potvrzuje to poznámka
"Eingezogene Zinsgrunde“ z uvedené knihy plánů. Také katastrální mapa z
roku 1841 zobrazuje pole po celé ploše Roviny včetně areálu řad
(Ústřední archív geodézie Praha).
Může být tedy pravdivou pamětnická zpráva, že kníže Schwarzenberg
krátce poté, co koupil Domoušice s pozemky, propůjčil toto místo (kde
bylo tolik kamenů!) chudým občanům na padesát let zdarma. Areál byl
rozdělen mezi několik rodin, přičemž nelze vyloučit, že počet nájemců
byl přizpůsoben přirozenému dělení existujícími řadami kamenů. Výše
citovaná katastrální mapa z roku 1841 sice vykazuje prostor řad jako
celistvé pole, to však je v souladu se skutečností, že pozemek byl jen
propůjčen a jeho majitelem zůstávala jediná osoba.
Kostelík sv. Vojtěcha a území roviny byly údajně oblíbeným místem
knížete Josefa ze Schwarzenbergu (1769-1833). I později se vrchnost
snad úmyslně postarala o zachování řad tím, že pozemek po vypršení
nájemní lhůty nechala osázet lesem.
Padesátileté propůjčení pozemku můžeme tedy umístit mezi roky 1802 a
1853, tedy do doby, kdy jej získal Josef ze Schwarzenbergu a než začalo
zalesňování. V této souvislosti je nutno uvést některé rozporné údaje.
Slečna H. Zimmmerová, učitelka ve výslužbě a vnučka hajného na Rovině,
uvádí, že podle slov dědečka ,,při vysazování lesa v prostorách
nynějších kamenných řad kounovských byly sbírány křemencové balvany tu
a tam roztroušené a dány do řad…" (33). To by nesvědčilo o příliš
pečlivém obdělávání pozemků, neboť za 50 let by nájemci měli být
schopni odstranit vše, co překáželo kultivaci úzkých parcel mezi
řadami. Stejně tak je zajímavé, že pamětníci hovoří o kamenných kruzích
mezi řadami ještě počátkem našeho století. Jak je možné, že zemědělcům
nepřekážely?
Určité vysvětlení nabízí soukromá kronika domoušického rodáka J. Pácala
obsahující částečně i opisy starších, blíže neurčených dokumentů. Uvádí
se v ní, že některé díly nebyly po propůjčení obdělávány a na některých
byl vysázen pouze jehličnatý les. To se mělo týkat především jižních
úseků areálu. Tomu by nasvědčovalo i to, že pod jižním svahem Roviny je
sházeno nepoměrně méně křemencových balvanů než pod svahem severním.
Jako by zde opravdu tolik nepřekážely?
Tím by se možnost zachován í kamenného kruhu (či kruhů), uváděného
pamětníky, jevila jako velmi pravděpodobná, a to, díky pozdějšímu
zalesnění, až do počátku našeho století.
Jiným znakem areálu kamenných řad je sporadický výskyt hromádek
opukového kamení, kterého by při obdělávání parcel muselo být z mělké
půdy vybráno značné množství. To se týká i severní, obdělávané části
areálu. Okraje podobných plužin bývají hromádkami někdy i velmi hustě
lemovány. Nebyla přece jen políčka přidělovaná Schwarzenbergy chudým, v
prostoru polohy "Čtyři lány"? V místě, které měli osadníci rozděleno
již v 18. století a které přes snahu vrchnosti zůstalo nescelným až do
doby nedávné kolektivizace?
Na tyto otázky lze těžko jednoznačně odpovědět. Jisté je pouze to, že
počínaje rokem 1868 uvádějí vrchnostenské záznamy území kamenných řad
na Rovině jako zalesněnou plochu a ze přes postupné zmlazování zde
lesní porosty zůstaly dodnes.
V 19. století stály na Rovině čtyři domky: již zmíněná poustevna nad
kostelíkem sv. Vojtěcha (zbořena roku 1902), hájovna postavená již za
Jana Augustina Kneisla, ovčárna u severozápadního cípu řad (zbořena
roku 1924) a domek v jihozápadním cípu. Stavení byla obývána přibližně
do konce 19. století. Výjimkou je však hájovna, dodnes stojící a trvale
obydlená.
Od roku 1901 je les na Rovině veden jako bažantnice v majetku dr. A.
Schwarzenberga (34). V držení mu zůstal až do znárodnění v roce 1947,
kdy se na majitele vztahovalo uplatnění tzv. Hradeckého programu.
Pozůstatky těžební činnosti na Rovině
Horniny křídového stáří tvořící nejvyšší partie návrší byly zejména v
první polovině našeho století předmětem zájmu několika těžařských
podniků (14, 24). Ložiskový výzkum a těžba se zaměřovaly na polohy
kvalitních sklářských písků a keramických jílů perucko-korycanského
souvrství. Na obvodu Roviny však můžeme pozorovat také zbytky starších
kutacích prací spojených se získáváním deskovitě či bločkovitě
odlučných spongolitů (opuk).
Zdá se, že nejstaršími pracemi tohoto druhu byly výkopy a budováni valu
halštatsko-laténského hradiště na ostrožně, vybíhající severovýchodním
směrem naproti Pravdě. Opuky zde sloužily jako materiál výplně dřevěné
konstrukce valu. Důkazem jsou jednak protáhlé sníženiny vně jeho
trosek, sloužící pravděpodobně jako obranný příkop a poskytující
zároveň surovinu (opukové eluvium) pro výplň, jednak značné množství do
červena vypálených úlomků v troskách valu.Vzhledem k poměrně snadné
těžitelnosti navětralé horniny nelze vyloučit, že v době existence
hradiště mohly být desky opuk používány si k jiným stavebním účelům
nebo že byly vyhloubeny i nějaké podpovrchové chodby, studna apod.
V období středověku i novověku byly opuky oblíbenou stavební surovinou.
Nacházíme je i ve stěnách kostelíka sv. Vojtěcha, který jako původně
románská stavba nepochybně vznikl stavební technikou, známou jako
kvádříkové zdivo, a pro jehož pozdější barokní přestavbu byl znovu
použit místní materiál.
Opukové zdivo je dodnes v nejširším okolí oblíbeným, jak se můžeme
přesvědčit na obytných a hospodářských budovách v okolních obcích.
Stopy těžby opuk jsou zachovány podél celého obvodu Roviny, Někdy jsou
to strmé lomové stěny, většinou však zbytky těžebních jam, malých
lokálních lomů nebo plošných odkryvů různého stáří a stavu
zachovalosti.
Nejvýrazněji se příležitostná těžba projevila na jižním a severním
okraji návrší, kde lámání kamene postupovalo horizontálně, v mocnosti i
několika metrů a do hloubky dvou i více desítek metrů za původní,
přírodní omezení plošiny. V souvislosti s těžbou vznikaly na úpatí stěn
i umělé valy představující v podstatě odklizenou skrývku a
nepoužitelné, příliš navětralé suroviny z horních partii odkryvů. Na
Rovinách lze v severní části areálu kamenných řad pozorovat stopy
plošné skrývky prováděné patrně v předstihu a obnažující povrch až na
skalní skelet, tj. do hloubky 20-40 centimetrů,
O stáří této činnosti lze jen těžko rozhodnout, je však pravděpodobně
velmi mladého data a zachovala se především v zalesněném prostoru.
Skrývka porušuje severní konce kamenných řad, neboť velké křemencové
balvany byly při strhávání půdního profilu přemístěny a svrženy do
vytěžených prostorů nebo přímo ze svahu dolů. Z těchto poznatků lze
soudit, že balvany ležící na severním úpatí roviny nepocházejí jen z
doby kultivace pozemku a jeho zalesňování, ale většinou právě z doby,
kdy byla obnovována dočasná těžba opuk.
S těžbou opuk patrně také souvisejí propadliny v severním a západ- ním
svahu dílčího vrcholu Písečná (či Písečný vrch), kde byly původně
neznámo kým vyraženy chodby o profilu lidské postavy. Zmíněné místní
pověsti hovoří o starých úkrytech a chodbách z doby třicetileté války.
Je možné, že alespoň část chodeb skutečně vznikla záměrně jako útočiště
obyvatel. Dnes jsou tyto prostory většinou propadlé a zasucené, nebo se
spolu 5 přirozenou odlučností skalního masívu podílejí na gravitačních
rozsedlinách, svahových sesuvech a dalších narušeních okraje plošiny.
V podloží spongilitů je asi 20-25 metrů mocné souvrství pískovců s
jílovcovými vložkami, tvořící nesouvislá ložiska sklářských a
keramických surovin. Sklářské písky v okolí kostelíka sv. Vojtěcha
těžila firma Schottenhammel z Košťan a do roku 1930 je vyvážela až do
Teplic. V této části Roviny pak navázala firma Eberle z Chebu těžbou
jílovců v celé řadě štol, jejichž ústí byla zhruba na úrovni vrstevnic
480 až 490 metrů. Surovina se prodávala pod obchodním názvem Eberleton.
Po druhé světové válce převzaly těžbu Spojené sedlecko-vildštejnské
závody, n. p., a Rakovnicko-poštorenské závody (později známé jako
Rakovnické keramické závody, n. p,). Těžba zde byla prováděna až do
doby kolem roku 1960, kdy kutací činnost na Rovině skončila. V severním
svahu výběžku s hradištěm bylo celkem asi šest štol firmy Rako, z nichž
jedna (štola III.) byla situována přímo pod hradištěm (24).
Ve východní části Roviny, tj. na severních svazích dílčího vrcholu Bílá
hora a výběžku k Domoušicím, byly raženy štoly na těžbu keramických
jílovců a jílů již od dvacátých let našeho století, nejstarším dílem
byla štola firmy Novák z Prahy. Později zde Měcholupské jílové závody
vyrazily další tři štoly a v roce 1946 také vznikla jedna štola
Rakovnických keramických závodů. Těmito pracemi také odborně vedená
těžba keramických surovin zanikla.
V okolí kamenných řad a u cest lze nalézt hromádky křemencových úlomků,
jež jsou velmi pravděpodobně pozůstatky rozbíjení a odvážení křemenců
pro průmyslové zpracování. Potvrzují to rovněž pamětnické zprávy. Tato
činnost pravděpodobně způsobila největší a zcela nenahraditelné škody
na původním množství a dispozici kamenných řad, nepoměrně větší, než
bylo již zmíněné přemisťování kamenů či jejich odstraňování k okrajům a
pod svahy plošiny.
Původní rozsah stavby
První pohled na dnešní stav areálu kounovských řad dává tušit, že
stavba během věků utrpěla značnou újmu.
Prvními narušiteli řad v novověku (a není vyloučeno, že i dříve) byli
pravděpodobně chalupníci z okolních obcí, kteří kameny používali do
základů domků a hospodářských stavení. Naposledy se o to pokusili ještě
roku 1940 obyvatelé Milostína, ovšem na zákrok tehdejšího domoušického
starosty Cihaře byl odvoz zakázán. V této souvislosti je zajímavé, že
autoři přímo v Domoušicích nenalezli jediný kus křemence jak v
podezdívkách, zdech domů a dalších budov, tak i v zachovaných úsecích
kamenného dláždění. Mohlo by i to svědčit o vztahu osadníků k jim jistě
dobře známému objektu na Rovině?
Pro dnešní dobu zásadním však byl zásah do podoby řad až při zřizování
nájemních polí počátkem minulého století. Tehdy byly pravděpodobně
odstraněny celé úseky za účelem scelení některých dílů a další kameny
mimo řady byly buďto shozeny ze svahu, nebo neuměle umístěny do
existujících řad.
Tak si lze i vysvětlit místy ledabylé sestavení řad, silně
kontrastující s pečlivým usazením kamenů v jiných úsecích.
Zásahy nájemců jsou doloženy několika nezávislými svědectvími
pamětníků:
- ,,…když Schwarzenberg propůjčil tento pozemek několika rodinám zdarma
na padesát let, přídělci, aby mohli půdu zpracovat: odnášeli
překážející kameny na meze …" (Jaroslav Fiala, původem z Domoušic,
Litoměřice, 1951);
- ,,... Při vysazovaní v prostorách nynějších kamenných řad kounovských
byly sbírány křemencové balvany tu a tam roztroušené a dány do řad …"
(Helena Zimmermanová, učitelka ve výslužbě, Domoušice, 1951);
- ,,... Když byla pole pronajata za malý poplatek, lidé rovnali malé
kameny mezi již stojící velké kameny…" (zpráva nejmenovaného pamětníka
z Domoušic zaznamenaná Stanislavem Wernerem z Mutějovic).
Přes jisté nesrovnalosti tedy z výpovědí vyplývá, že zásahy do
kamenných sestav zůstaly zachovány v ústní tradici okolních obyvatel.
Křemencové balvany z Roviny byly údajně rovněž používány jako mezníky
při vyměřování obecních a selských lesů. Podle dokladů V. Náprstka se
tak stalo v roce 1860, kdy blíže neznámý vojenský inženýr nechal pomocí
kamenů označit hranice parcel pod Rovinou. Kameny lze skutečně nalézt v
lese jižně od mutějovického nádraží; jedná se vesměs o menší ploché
kameny, jejichž největší rozměr se pohybuje kolem 60 centimetrů. Při
jejich objevu jsme je nejprve považovali za součást objektu podobného
kounovským řadám.
Teprve studiem archívních materiálů se podařilo objasnit jejich pravý
původ, neboť parcelaci potvrzují například i starší katastrální mapy.
Kromě toho tyto mezníky dodnes oddělují lesní parcely se stromy různého
stáří.
Dalšího "využití" se dostalo kamenům někdy kolem roku 1900 při stavbě
chmelnice na Rovině, kdy sloužily k zakotvení napínacích drátů
konstrukce. Podle pamětnických zpráv byly použity křemencové bloky
převážně z jižní části areálu řad. Chmelnice sama pak byla zrušena roku
1917, nelze však vyloučit, že další kameny byly odváženy i na jižní
úpatí Roviny, ke chmelnicím na kounovském katastru.
V roce 1928 byly další bloky křemenců dodávány do sklárny v Horní
Bříze, kde z nich vyráběli dinasové cihly pro vyzdívky sklářských pecí
a v hutnictví. Dělníci tehdy větší kusy horniny rozbíjeli palicemi a
získanou drť odváželi nákladními auty k vlaku na mutějovické nádraží.
Celkem byly tímto způsobem získány čtyři vagóny suroviny. Akci zastavil
teprve památkový úřad.
V roce 1939 začala lesní správa zavážet místní polní a lesní cesty
drobnějšími křemenci z řad, přičemž není vyloučeno, že za tímto účelem
padly za oběť další velké bloky. Toto zpevnění cest je místy patrné i
na Rovině. I v tomto případě opět zasáhl tehdejší památkový úřad.
Podle sdělení spolupracovníka Archeologického ústavu ČSAV F. Hammera
byly řady poškozovány i během geologického průzkumu na Rovině v letech
1955 a 1957, kdy několik vrtů bylo situováno přímo mezi kamennými
řadami.
Neukázněné návštěvníky, výslovně upozorněné orientačními tabulemi,
devastuje památku ve velkém sám Lesní závod v Domoušicích, a to jak
použitím techniky při těžbě dřeva, tak i při zakládání školek a
vysazování semenáčků. Při použití mechanizace odvalují stroje kameny z
řady a vlečené kmeny s konečnou platností zahlazují stopy po původním
uložení kamenů, směru řad apod. Tímto způsobem byly v letech 1980 -
1982 zničeny jižní úseky čtyř řad ve východní části areálu. Veškeré
apelace ze strany bývalého ONV louny měly jen charakter čistě
akademický a nijak se neodrazily na činnosti lesního závodu.
Vzhledem k uvedenému rozsahu poškozováni kounovských řad je nutno se
pokusit o alespoň hrubý výpočet jejich původního rozsahu. z výše
citovaných údajů vyplývá, že některé části řad byly pravděpodobně
sestaveny druhotně, tj. při zřizování políček. Zda tyto přemísťované
křemence byly do původních řad pouze vráceny, či naopak tvořily jiné
objekty mezi řadami (např. již zmiňované kruhy), nelze bez komplexního
archeologického výzkumu stanovit. Výpočet může být tudíž zkreslený.
Z tabulky 3, jež tvoří základ početní úvahy, lze vyčíst délky
jednotlivých řad, počty kamenů, jejich typ a hmotnost. Délky řad byly
zaměřeny geodeticky F. Panešem v roce 1975. Statistické údaje pocházejí
z let 1973-1975, kdy na Rovině působil kroužek mladých astronomů z
Rokycan, a jsou částečně doplněny pozdějším výzkumem J. Helšuse.
Tabulka uvažuje i úseky řad, zachované v podobě terénních valů, bez
vyčnívajících kamenů.
Klasifikace kamenů byla provedena kategorizací největších
zjištěných rozměrů takto:
Typ A nad 80 cm
Typ B 60 - 80 cm
Typ C 40 - 60cm
Typ D do 40 cm
Hmotnost uvedená v tab. 3 byla počítána na základě
laboratorně zjištěné měrné hmotnosti křemenců (2740 kg/m3), s použitím
demonstrativních objemů pro jednotlivé typy:
Typ A 100 dm3
Typ B 50 dm3
Typ C 20 dm3
Typ D 3 dm3
S využitím hodnot v tab. 3 je možno sestavit diagram koncentrace kamenů
v jednotlivých řadách (tab. 4), z něhož vyplývá, že nejvíce jsou
poškozeny krajní řady - č. 11 - 14 a č. 1 - 4. Je to dáno odběrem
kamenů v okolí příjezdových cest. Nápadné je však menší množství kamenů
v řadách č. 8 a 9, a to i při relativně vysokém procentu kamenů typu A.
Je to pravděpodobně důsledek scelování sousedních parcel, při němž byly
velké křemencové balvany ponechány na místě. Jejich značná hmotnost
byla na překážku transportu běžnými prostředky, které mě1 nájemce
pozemku k dispozici.
Při odvozu do sklárny byly naopak nakládány převážně kameny v blízkosti
ústřední cesty, kde také zejména u řad č.2, 3 a 10 - 14 vznikly hluché
úseky
Nejzachovalejšími se jeví řady č. 6 a 7. Z jejich parametrů rovněž
vychází následující výpočet, při němž se uvažuje asi 10 % ztrát odvozem
některých zvláště vhodných kusů horniny. Za předpokladu původně
pravidelné koncentrace jednotlivých kamenů (typy A-D) ve všech řadách,
odpovídající zvolenému vzorku z řad č. 6 a 7, dostáváme následující
cyklus:
Kameny typu
Typ A 746 ks (204 t)
Typ B 828 ks (113 t)
Typ C 1510 ks (83 t)
Typ D 4830 ks (40 t)
celkem v řadách 7914 ks (440 t)
Z výpočtu ledy vyplývá, ze dnešní torzo kounovských kamenných řad
představuje pouze asi 30 % původního množství a hmotnosti křemencových
balvanů (2240 ks a 144,2 t); z původního množství postrádáme téměř 300
t horniny!
Z tohoto množství pravděpodobně 64 t připadají na materiál odvezený do
Horní Břízy (čtyři vagóny o nosnosti 16 t), dalších 14 tun se nachází
pod severním svahem (viz tab. 5) a zbytek (více než 200 t) bychom
pravděpodobně museli hledat v základech stavení okolních obcí, v
podloží dnešních cest, pod povrchem a na okrajích někdejších chmelnic,
na zahrádkách apod.
Diagram v tab. 5 ukazuje přibližnou situaci a četnost spadaných
(sházených) křemencových kamenů pod severním svahem Roviny. Shluky
kamen v podstatě odpovídají poloze konců řad. Nápadným je množství
kamenů pod řadami č. 1 a 2, u nichž právě severní zakončení chybí, a
rovněž shluky na úrovni meziřad č. 5a, 6a i 7a podporují domněnku, že
tyto fragmenty byly původně úplnější. Hůře vysvětlitelným je shluk
kamenů zjištěný zhruba na úrovni řady č. 10. Zde by se mohlo jednat o
kameny z nějakého jiného objektu v její blízkosti, například některého
z již zmiňovaných kamenných kruhů. Mezi nejvýchodnější řadou a balvanem
označovaným jako Gibbon jsou nápadnější dvě centra kamenných shluků
vzdálená přibližně 14 a 38 metrů od poslední, 14. řady. Mohlo by jít o
pozůstatky dvou odklizených řad, o nichž se zmiňují některé pamětnické
zprávy, avšak počet kamenů pod svahem odpovídá jen asi dvěma
třicetimetrovým či jednomu šedesátimetrovému úseku.
Dále k východu se pak pod severním svahem Roviny žádné další křemencové
kameny nevyskytují. J. Helšus zde počátkem 80. let napočítal celkem 285
křemencových kamenů o celkové hmotnosti přes 14 t a přibližně v této
sestavě: kameny typu A - 13 ks, typu B - 41 ks, typu C - 73 ks a typu D
- 185 ks. Sestava odpovídá svým složením a zastoupením jednotlivých
kategorií poměrům v existujících zachovaných řadách. Úvaha, že kameny
pod severním okrajem Roviny představují pozůstatky kompletních části
severního zakončení řad, je proto celkem opodstatněná. Naproti tomu pod
jižním svahem leží jen několik menších kusů křemenců, jejichž úbytek
původní situaci zásadně neovlivnil.
Vynaložená práce
Při výpočtu množství práce potřebné k vybudováni kounovských řad
vycházíme z předpokladu, že veškerý použitý materiál pocházel přímo z
povrchu vrcholové části Roviny. z geologického hlediska je to situace
paradoxní, v tomto případě zcela nepravděpodobná (viz kapitolu o
geologii Roviny a původu křemenců) a extrémní. Výslednou hodnotu
výpočtů musíme tedy považovat za nejzazší dolní mez teoretického
množství vynaložené práce.
Předpokládejme, že křemencové kameny byly rovnoměrně roztroušené po
celé plošině. Střední vzdálenost transportu by pak činila asi 1200
metrů. Budeme-li dále vycházet z experimentálních výsledků (36), podle
nichž je jeden muž schopen za jeden den a při desetihodinové pracovní
době přepravit 375 kg stavebního materiálu na vzdálenost 1000 metrů,
získáme v našem případě 14.080 pracovních hodin. Budeme-li však
uvažovat užití vozů tažených dobytkem (nejspíše volskými potahy) - což
je například u Keltů velmi pravděpodobné -, zkracuje se doba přepravy
přibližně na třetinu, tedy pouhých 4700 pracovních hodin.
Při hloubení žlabů pro ukládání kamenů hlubokých asi 25 centimetrů a
širokých asi 40 centimetrů bylo nutno vykopat a přemístit asi 600 m3
zeminy, což představuje asi 900 t materiálu z povrchu Roviny. Podle
citovaných experimentů (36) je jeden člověk schopen původními nástroji
a při dlouhodobé zátěži vykopat a odstranit asi 600 kg křídového eluvía
za hodinu. Tento příklad zcela odpovídá poměrům na Rovině a představuje
dalších 1500 pracovních hodin.
Čas potřebný na geodetické práce neuvažujme, neboť je závislý na
požadované funkci stavby a s tím související metodice vyměřování.
Připočtěme však čas, během něhož byly usazeny jednotlivé kameny do
vykopané rýhy. S ohledem na uvedenou kategorizaci kamenů, jejich počet
a hmotnost (tab. 2 a 3) můžeme předpokládat následující situaci:
Kámen typu
Typ A (hmotnost cca 300 kg) usadilo 6 mužů za 15 min.
Typ B (hmotnost cca 150 kg) usadili 3 muži za 10 min.
Typ C (hmotnost cca 60 kg) usadili 2 muži za 5 min
Typ D (hmotnost cca 10 kg) usadil 1 muž za 0,5 min.
Z toho plyne, že
422 ks A vyžadovalo 234 pracovních hodin
468 ks B vyžadovalo 633 pracovních hodin
843 ks C vyžadovalo 40 pracovních hodin
2730 ks D vyžadovalo 23 pracovních hodin
Celkem tedy 1 030 pracovních hodin
Součtem všech uvažovaných délek pracovního času docházíme ke zjištění,
že stavbě kounovských kamenných řad mohlo být věnováno asi 16.610
pracovních hodin při výhradně ruční práci; při použití vozů k dopravě
by se tato doba zkrátila jen asi na 7230 pracovních hodin. Podle druhu
použité dopravy (ruční či vozy) by tak 10 mužů bylo na stavbě
zaměstnáno po dobu 3 - 6 měsíců.
Jak je uvedeno v úvodu této kapitoly, představují vypočtené údaje pouze
dolní mez předpokládaného množství vynaloženého pracovního času a úsilí
při využití místního zdroje při transportu z bezprostřední vzdálenosti.
Při dopravě kamenů z okolních údolí, či dokonce ze sousedních plošin
bylo by množství fyzické práce nesrovnatelně vyšší, neboť překonávání
značných výškových rozdílů by přinášelo čelné obtíže a také nároky na
délku pracovního času by byly mnohem významnější. Navíc ve výpočtech
nejsou zahrnuty největší, až několikatunové balvany křemence, které při
přepravě a usazení vyžadovaly zcela zvláštní úsilí.
S ohledem na přírodní podmínky je proto jisté, že sestavení kounovských
řad v jejich původní podobě muselo představovat mnohem náročnější
problém, než jak je zde teoreticky uvažováno. Znovu se vynořuje otázka,
jaký důvod donutil neznámou lidskou komunitu k takovému výkonu? Těžko
připustit, že by někdo vynaložil tolik námahy pro malichernost či z
nedostatku jiné činnosti. Je také nasnadě, že lze definitivně vyloučit
verzi o mezích úzkých políček. Rolníci by asi těžko obětovali nejméně
jednu sezónu na takovéto netypické a nepraktické ohraničení svých
parcel.
Helšus, J. – Hluštík, A.: Kamenné otazníky. Svojtka a Vašut,
Praha, 1991
